Jana Kučerová je psycholožka a psychoterapeutka. Ve své soukromé psychoterapeutické praxi POD KROVY se věnuje ženským tématům a traumatům, především terapii postabortivního syndromu. Léčí bolavé ženské duše, pomáhám jim najít usmíření a novou sílu do života, vztahu, mateřství. Věří na léčivou sílu všímavosti, laskavosti a soucitu se sebou. Věří, že se vždycky dá začít tady a teď a udělat něco dobrého a smysluplného.
Jak jste se k založení projektu POD KROVY dostala?
POD KROVY není projekt, je to název prostoru, kde pracuji. Zde, v podkroví Vinohradského činžáku, sídlí má soukromá psychoterapeutická praxe a pořádám zde různé kurzy a workshopy.
Asi se ptáte především na mou terapeutickou práci se ženami s postabortivním syndromem – nebo obecněji se ženami, které mají za sebou nějaké zranění, trauma spojené s těhotenstvím nebo mateřstvím: umělé ukončení těhotenství, zamlklé těhotenství či spontánní potrat, úmrtí dítěte později během těhotenství nebo při porodu či brzy po něm. Často se k tomu přidávají i traumata z porodu (i přestože dítě se narodilo v pořádku) nebo z různých gynekologických zákroků a operací, a také léčba neplodnosti a procedury související s asistovanou reprodukcí.
Mám pocit, že si mě tato témata sama našla. Dlouho jsem pracovala v oblasti psychologické krizové intervence, na linkách důvěry. Díky této praxi velmi dobře rozumím psychickým stavům a situacím, ve kterých traumata vznikají. Zájem o terapii traumat pak byl logickým dalším krokem.
Mým posledním působištěm byla Linka pomoci pro ženy v tísni, kam jsem původně šla pracovat, protože má příznivou pracovní dobu. Pracovní režim na krizové lince s nočními a víkendovými službami jsem se třemi dětmi už prostě nezvládala. Svět závažných dilemat a hlubokých zranění na ženské duši mi přirostl k srdci a specializaci na ženská témata traumata jsem si přenesla do své terapeutické praxe.
S jakým problémem Vás ženy nejvíce navštěvují?
Velká skupina mých klientek jsou ženy, které hledají cestu k vyrovnání se s umělým ukončením těhotenství. Jde o interrupce „ze sociálních důvodů“ – obvykle při nechtěném těhotenství, ale také o ukončení těhotenství, které bylo toužebně očekávané, ale nevyvíjí se příznivě.
Rozhodnutí o ukončení těhotenství je podle mé zkušenosti extrémně náročné, zatížené mnoha předsudky, volba ženy je jen málokdy opravdu svobodná. Zároveň je to tabu, tajemství, o kterém nejde téměř s nikým mluvit – mnohdy o tom neví ani matka nebo nejlepší kamarádka. Velkým tématem v terapii pak bývá pocit studu, viny, zodpovědnosti a odpuštění.
Druhou velkou skupinou jsou ženy, kterým se potrat stal – nemusely ani nemohly rozhodnout. Tyto ženy obvykle potřebují provázení v truchlení, které se ve společnosti mnohdy těžko sdílí. Nikdo jiný jejich dítě neznal, nikomu jinému tolik nechybí. Často je provází silná touha co nejdříve otěhotnět znovu, mít vytoužené miminko, a zároveň velký strach, že se tragédie bude opakovat.
Mám dojem, že v naší výkonově orientované kultuře je velmi těžké přijmout, že dítě není něco, si můžeme „pořídit“, nebo co můžeme nějak „dokázat“, není to právo, je to zázrak a dar. Je potřeba naučit se udržet si naději, i když to nemám v moci. A naučit se důvěřovat životu, milovat ho a dobře žít, i když není podle mých plánů.
Jak dlouho ženám trvá, než se ze své ztráty dostanou?
Často se setkávám s tím, že jsou ženy samy netrpělivé, ale téměř vždy je velmi netrpělivé jejich okolí. Záleží samozřejmě na mnoha okolnostech, ale zdá se mi, jako by všichni počítali s nějakou přímou úměrou mezi velikostí (stářím) ztraceného děťátka a velikostí či trváním zármutku. Očekává se, že spontánní potrat v prvním trimestru žena zvládne za pár dnů či maximálně týdnů, zatímco při ztrátě dítěte blízko porodu má „nárok“ truchlit pár měsíců.
Jenže v obou případech jde o ztrátu dítěte! A nejen to. Jde o zásadní narušení důvěry ve vlastní tělo, ztrátu kontroly nad vlastním životem a bazální ve spravedlivý a předvídatelný svět či osud. Jde také o ztrátu budoucnosti, snů a plánů…
Podle mých zkušeností je půl roku dobrý čas, rok ještě lepší, aby mohlo dojít k zahojení ran a obnovení důvěry. Velký význam mají také výročí, kdy se ztráty připomínají někdy až překvapivě silně. Je opravdu náročné být těhotná ve stejnou roční dobu, kdy došlo ke ztrátě.
Pokud se něco takového stane opakovaně, je velmi těžké nepropadnout úzkosti či depresi nebo obrannému znecitlivění – odpojení se od vlastního prožívání a těla. Psychické zotavení pak může trvat ještě déle.
Vím, že lékaři po nezdařeném těhotenství – pokud je žena fyzicky v pořádku – doporučují snažit se otěhotnět znovu co nejdříve. Já to nedoporučuji. Po pár týdnech či měsících je proces zpracování události a truchlení teprve na začátku, žena má často velmi silné a vyčerpávající záchvaty smutku, hněvu či zoufalství. Nové těhotenství znamená velkou výzvu a mnoho jiných silných emocí. Žena se těžko může naplno soustředit na nové miminko a radovat se z něj, dokud je ještě plná emocí vázaných na to, které ztratila.
Sdělila byste těmto ženám nějakou základní radu, jak se se ztrátou co nejrychleji vypořádat?
Je-li to možné, už v situaci ztráty si dopřejte čas a bezpečný a klidný prostor na rozloučení s miminkem. I když se vám ze všeho nejvíc chce utéct a nebo zavřít oči a probudit se v jiném světě, kde je všechno v pořádku, pokuste se zůstat a prožít vše, co přijde. Dovolte si křičet, plakat, zuřit… pustit ven, co cítíte.
A pak? Nespěchejte! Dopřejte si dostatek času a prostoru pro truchlení. Vaše ztracené děťátko si zaslouží být oplakáno. Vy si zasloužíte zahojit ránu na duši. Nikdo nemá právo vám říkat, jak má váš smutek vypadat a jak dlouho trvat.
Velmi pomáhá něco „dělat“ – třeba uklidit do krabice přichystanou výbavičku, napsat děťátku dopis či pro něj něco vyrobit, zasadit památeční strom a pod.
Rané potraty a úmrtí miminek během těhotenství jsou překvapivě časté, jen se o nich velmi málo mluví. Pokud budete chtít, najdete mnoho žen se zkušeností podobnou té vaší, které vám budou rozumět. Sdílení a vzájemná podpora vám pomůže projít těžkým obdobím a znovu najít naději.
